Na teambuilding na kole? Větší vzrůšo, než byste čekali
Také letos celý Aimtec vyrazil na každoroční AMOK (Aimtečácký mentálně občerstvující kongres) do osvědčeného areálu kempu Brdy Věšín. Na místě na nás čekal volejbal, fotbal, paintball nebo třeba kurz první pomoci. Nejdřív ale Aimtečáci museli vyřešit to nejzásadnější – do kempu se vůbec dostat! Kolegyně Martina patřila k těm odvážnějším a vyrazila „kolmo“. Děkujeme jí za super report z cesty:
Letošní AMOK byl můj druhý – těšila jsem se, že tam tentokrát budu moci jet na kole. Domlouvalo se více lidí, mně se zalíbila představa cesty „jet sama a zároveň spolu". Jezdím pomalu, nechci nikoho brzdit, coby rodič si ráda užiju chvilku klidu, kdy po mně nikdo nic nechce. Po cestě ale také ráda potkám pár známých tváří a třeba s nimi i kus cesty pojedu.
Domluvili jsme společnou trasu a já s touto myšlenkou vyrazila co nejdříve, tedy v 8:15 hodin ráno, ještě za mírného deštíku. Hned v Božkově u mostu jsem potkala partu z 6. patra, se kterou jsem se ale jen pozdravila a která po pár minutách zmizela v oblaku bahna (původně prachu). Pak už by to bylo smutnější, kdybychom s kolegou Jirkou nerozehráli hru na babu pro dospělé – vyrazil totiž o půl hodiny později než já a ze vzdálenějšího bodu. Průběžně jsme si posílali zprávy, kde jsme, a šlo dobře pozorovat, jak mě dotahuje. Zralé lesní jahody, co jsem po cestě narafičila, ho nezdržely. Jirka na mě zase připravil past v podobě trasy vedené zákazem vjezdu na bráně do kravína. Nečekal ale, že můj odpor k zbytečnému křížení vrstevnic je silnější než nutkání k dodržování pravidel, takže jsem tuto překážku překonala. Nicméně kopec zakončený tematicky hřbitovem nahrál Jirkovi do karet a dostal mě.
A tak si mohl brzy zahrát na gentlemana, když mi o deset minut později na asfaltu bouchla duše (asi už jsem ji měla moc černou po tom průjezdu zákazem). Můj milovaný nejúžasnější muž mě naštěstí vybavil vším, co bych mohla potřebovat, včetně náhradní duše. A tak jsme s Jirkou mohli sehrát divadlo pro všechny, kdo se vydali do cíle firemním autobusem. Ten zrovna musel jet nějakou hříčkou osudu okolo.
První pomoc i deskovky, pro každého něco
Odpoledne bylo luxusní a našlapané aktivitami. Organizace ZDrSEM připravila praktická stanoviště pro trénink první pomoci: možnost strčit prst do prasete, odnést těžšího kolegu nebo omdlít při nekonečné masáži srdce se nedala odmítnout. Opodál jsme se zase mohli bez následků postřílet (do ruky nám dali speciální luky s tupými šípy). Večer si se mnou dostatek kolegů zahrál mou oblíbenou deskovku Roborally, takže jsem šla zapadnout do chatky s pocitem skvěle stráveného dne.
Jednu důležitou věc jsem ale neudělala, což se mi pak vymstilo. Ráno jsem nadšeně vyrazila směr Plzeň, abychom mohli s kolegy zase hrát na babu, osud ale rozhodl jinak, a tak jsem stihla znovu píchnout. Po zalepení kola oplývalo boulí navíc, a neboť náhradním pláštěm mě muž již neobdařil, vypravila jsem se velmi pomalým tempem jen po silnici.
Sláva, nazdar výletu! A to i bez duše
Neuvěřitelné se stalo skutečností. Ve Šťáhlavech, tedy NA TRASE, bylo cyklo a otevřené! Pán v obchodě byl pro mě jako kouzelný dědeček. Ukázala jsem mu své přední kolo, které jsem si sundala rovnou na ulici před obchodem, se slovy: „Prosím jeden plášť asi takhle velký.“ Krom peněz za poskytnutý plášť a dvě duše bych mu dala klidně i svou svačinu. Zasloužil by si ji, protože poté, co mě chvíli pozoroval, jak si kolo opravuji, řekl, že si cení mé snahy, ale raději to udělá sám. Nakonec se objevil i kolega Jirka, takže jsme dokončili i tu babu.
Těším se na odvetu příští rok!
